Spatříme někdy boha?

 Pokud je nejznámější bytost na světě bůh, jak je možné, že ho za ta staletí ještě nikdo nikdy neviděl?

 Spatříme někdy boha?

  Již po staletí lidé hledají boha a stále ne a ne ho najít. Lidé každé doby, každé národnosti, pohlaví, orientace, věku, zdravotního stavu, vyznání, bohatství. Každý z nás se alespoň jednou v životě obrátil na boha. Každý z nás ho alespoň jednou v životě hledal. Každý člověk, který kdy žil na planetě zemi. Sáhni si sám do svědomí, že to neplatí i pro tebe. Jak je tedy vůbec možné, že se nejznámější bytost na planetě zemi dokázala tak dlouho skrývat? Je to trochu paradox že? ON je nejznámější bytostí na světě, ale vlastně ho nikdo nikdy neviděl. Všichni o něm někdy něco slyšeli, ale málokdo umí popsat, jak vypadá.

 Jak je vůbec možné, že se někdo dokáže tak dobře skrývat a zároveň být všem stále na očích?

Každý ho má někde vzadu v záloze, a když se nám náhodou stane něco, opravdu špatného, ihned víme na koho se obrátit. Ano, samozřejmě se obrátíme na boha. Když jsme v koncích a nevíme jak dále, ihned víme kam upřít svou tajnou prosbu. A světe div se, mnohokrát nám přijde obratem na mysl řešení, které jsme právě potřebovali. Tam někde v hloubi naší zanesené duše, za všemi těmi myšlenkami a starostmi, najednou nalezneme správné řešení.

 Jak je to vůbec možné?

  Po staletí, vlastně již od počátku lidstva tu s námi byl nějaký bůh. Nějaký opatrovník, který nám pomáhal. Jak šel čas, tak jsme si ho my lidé přetvářeli tak, aby nám stále vyhovoval a on se měnil postupně s námi. Je tedy jasné, že bůh takový jakého uctívali naši předci v pravěku, již neexistuje. Přeměnil se v boha, kterého potřebovali rytíři, když odjížděli na křižácké výpravy. Přeměnil se v boha, kterého potřebovali všichni lidé, když Evropu trýznila morová epidemie. Přeměnil se na boha, který promlouval k vojákům ve světových válkách. Jen s ním, měli lidé sílu překonat všechny ty problémy, co přináší život. On totiž život je hlavně o tom překonávat problémy, překonat překážky. Překonat, vyřešit problém a jít dál, to vlastně znamená žít. A bůh nám radí, jak ty problémy můžeme překonat. Jak můžeme snést utrpení, které nám přináší každodenní život. Bůh nám však radí i ve věcech, které jsou nám příjemné. Bůh nám poradí a vnukne nám myšlenku, kterou se ostatním lidem zalíbíme. ON nám naznačí instinktem, kdy máme utíkat a kdy máme zůstat stát.

 Kde se ale bere ten instinkt, kde se berou ty nápady, které přijdou jen tak z nebe?

  Přečetl jsem mnoho naučných knih a ve většině se autor zmiňuje o bohu, ať již je kniha o jakémkoli tématu. To, že je někde bůh a my se na něj můžeme spolehnout, je v nás prostě zakořeněno od počátku věků. Já osobně jsem nikdy nechápal, jak někdo mohl třeba uctívat boha, že mu seslal zázrak z nebe a pomohl mu s úrodou na poli. Říkal jsem si, proč ten hlupák věří na boha, když se mu na poli ten rok dobře urodí? Vždyť dnes nám je přece nad slunce jasné, že je to proto, že v pravý čas zasel a tak jak se střídají roční období, tak vždy ve stejný čas sklízí úrodu. Ano, ale v raném věku civilizace lidé takové znalosti neměli. V dobách před úsvitem věků tu myšlenku seslal prvním zemědělcům na mysl bůh. Ale za ta tisíciletí se i bůh změnil. Lidé se už nemusí modlit k bohu, když je bouřka...

 Jak to tedy opravdu je? Je bůh skutečný nebo není?

 Základní věc, kterou nemůžeme popřít je fakt, že nás bůh provází v nějaké podobě od nepaměti. Lidstvo uctívalo mnoho bohů a stále mnoho bohů uctívá. Každé malé dítě věří v něco jako boha a každý druhý dospělý se to u sebe v mysli snaží potlačit, ale stejně se mu to moc nedaří. Mnoho vědců se od nepaměti snažilo dokázat, nebo vyvrátit přítomnost boha a ukázat ostatním jeho podobu.

 Je to Slunce? Vesmír? Matka země? Je to vše kolem nás? Sídlí na nebesích?

 A tak jak šel čas a lidstvo vyrůstalo ze svého dětství a stále více chápalo přírodní zákony, začínalo mu být jasné, že bůh na nebesích bydlet nemůže. Tam přece létají rakety a žádný bůh tam není. A přece, stále ho cítíme všude kolem nás. Bůh je všude a plně mu důvěřujeme, tak jako kdybychom to byli snad my sami. Jako by byl v našich myslích už od narození, již od počátku věků. A je jedno jestli ho nazýváme bůh, Mohamed, Šiva, Zeus, Ježíš, Alláh. Stále je tu a každý si ho najde. Každý ví jak k němu promluvit a ti vnímavější, kteří umí naslouchat, si od něj nechají i poradit.

 Jak to tedy dělá, že je stále okolo nás, ale my ho pořád ne a ne vidět?

 Člověk ho nevidí, protože člověk je moc malý na to aby ho viděl. Člověk se dívá jen na sebe a hledá, kde ho co bolí a z čeho by mohl mít vlastní prospěch. Tím jak je malý, tím ho nikdy nemůže spatřit. Ale lidstvo, celé lidstvo ho spatřit může. A v tom to je. Pokud se kouká jedna buňka v těle jen na sebe a zabývá se jen sama sebou a svými vnitřními pochody, nikdy nedokáže větší věc než je buňka sama. Když se však mnoho, velmi mnoho buněk spojí a stane se z nich třeba ruka, ta ruka dokáže pohnout i obrovskými předměty. Tak velkými předměty, na které by ta jednotlivá buňka dokonce ani nedohlédla. Ta buňka sama by to nikdy nemohla dokázat, pro tu by to bylo nemožné. Ta jednotlivá buňka by na to koukala jako na něco nepředstavitelného a nadpřirozeného.

 Koukala by na to jako na BOHA.

 A teď si vezměme toho malého človíčka. Ten má tak malý obzor, že i blesk se mu zdál nadpřirozený a musel ho na něj sesílat někdo mocný. Tak mocný, že ho nikdy ani nemůžeme vidět jak je mocný. Protože človíček je jen malý a stará se jen o sebe. Když však človíček začal dělat společenství lidí, lidé si rozdávali úkoly a každý dělal něco, společenství lidí bylo výkonnější. Mělo větší obzory, každá část se zaměřila na kus problému a dohromady dohlédlo lidstvo dále. A tak jednoho hezkého dne mělo lidstvo již tak velké obzory a zkušenosti, aby zjistilo, že bůh blesky nedělá. Blesky přece dělá napětí v atmosféře a následné výboje. Bohužel je však lidstvo stále tak malé a stále není v tak velkém společenství, aby dohlédlo až na boha. Stále se totiž mnoho lidí zabývá problémy sebe samých, místo aby se zabývali a řešili problémy celého lidstva.

  Potom až jednou my malí lidé spojíme své síly a nebudeme válčit pro kus země, o kterou se spolu stejně všichni musíme dělit. Potom až nebudeme chtít pěstovat v Africe na poušti pšenici, ale budeme ji pěstovat tam, kde se jí nejvíce daří a na poušť ji lidem jen dovezeme. Potom až nebudeme stavět sluneční elektrárny ve střední Evropě, kde nesvítí slunce, ale postavíme je v Africe na poušti, kde není na obloze jediný mrak po celé týdny. Potom až nebude na zemi jediný člověk, ale bude jen lidstvo. Až naše mentální energie bude směřovat jedním směrem. Až všichni budeme chtít řešit problémy lidstva a ne svoje osobní. Potom budeme natolik velcí, že konečně všichni spatříme boha. Toho boha, kterého člověk uctíval od úsvitu věků. Toho boha, který stál celou dobu při nás a pomáhal nám, když jsme žádali o pomoc. Toho boha, který byl jing i jang, bůh i ďábel, dobro i zlo, život i smrt.

 Potom až se na něj podíváme a uvidíme ostrý, nezkreslený obraz, zjistíme, že ten bůh jsme celou tu dobu byly my. My lidstvo.

 Naše společné vědomí.

 Potom si uvědomíme, že všechna naše mentální energie je propojena a dojde nám, kde že jsme celé ty věky brali rady od boha. Tu mentální podporu a sílu, sílu myšlenky. Ta síla byla celou dobu v nás všech a my ji jen čerpali. Jen jsme bohužel nikdy nedohlédli tak daleko, abychom viděli duši celého lidstva, ale vždy jsme byli tak sobečtí a krátkozrací, že jsme viděli jen tu svoji malou duši človíčka, která byla stejně velká jako ta malá buňka v ruce.

 Zkusme se tedy všichni spojit. Spojme se, abychom zase lidstvo posunuli ve vývoji.

 Spojme se všichni v jedné myšlence.

 Spojme se, abychom mohli vidět o kus dál...